Předsevzetí berou změnu k lepšímu za špatný konec. Jak je uchopit jinak, aby to vydrželo?

Na předsevzetí mě nikdy moc neužilo. Věděla jsem, že změn schopná jsem, a tak jsem to s přelomem roku zkusila spíš z pocitu zvědavosti “Co to udělá? Přinese to něco dobrého?”, ale za čas bylo vše po staru.

Předsevzetí pro mě tedy úplně nefungovala. A to ani nemluvím o těch založených na vnější motivaci, která už teď odmávávám rovnou, ale i ta z motivace vnitřní ve smyslu “měla bych” (jíst zdravěji, více se hýbat, meditovat, být v klidu, být vědomá s děťátkem…). I když měla dobrý záměr a skutečně jsem je vnímala jako své přání, tak jsem je nedokázala přenést do reality natrvalo.

Na druhou stranu, někdy když jsem se pro něco rozhodla, tak ať byl venku sníh nebo peklo sluníčko, dokázala jsem se k tomu dobrat. Ale někdy taky ne – a tohle mi přišlo zajímavé. A tak jsem se sama sebe po svém zvídavém způsobu ptala “Co je tehdy jinak?”Jaktože to někdy jde a jindy ne?“ A hlavně:

Jak to můžu udělat, aby to fungovalo, když potřebuju?
Když mi na tom vážně záleží a přeji si takový život pro sebe a své dětátko?

Ta odpověď byla překvapivě snadná – je jí otázka:

Jakým člověkem si přeješ být?

Jakmile se nad ní zamyslíme, můžeme docela rychle zjistit, že vůbec nejde o těch 5kg navíc, které jsme si předsevzali shodit. Ani o to, že “chceme být člověkem, který chodí ráno běhat”. To jsou jenom činnosti, faktory a hlavně – jsou to důsledky rozhodnutí.

Já ale mluvím o identitě, ze které ta rozhodnutí děláme.

Jakým člověkem se chci cítit být? 

Je to vlastně pohled z druhé strany, kdy diskutovaných 5kg dole nebo ranní svižné popobíhání, i když je ti strašná kosa, nebo ten klidný vědomý čas bez honění s děťátkem každý den nejsou cílem. Jsou přirozeným vedlejším efektem nové identity. Přicházejí spolu s ní v klidu, bez tlaku nebo nějaké velké snahy.

Nu a jak se dobrat toho, kým chci být? I tohle bylo pro mě překvapením – nasměruje nás náš vnitřní kompas a jeden z jeho projevů – radost.

Zkus si na chvíli představit:

že stojíš v otevřeném prostoru. Možná je kolem tebe tráva, možná kamínky, třeba cítíš, že se o tebe jemně otírá vítr a nebo možná tam také není nic. Jen pocit bezpečí a klidu.

Trochu dál před tebou se vedle objevují různé varianty budoucnosti – je tam taková, kdy se směješ. Kdy si hraješ s dětmi a dovádíte. Kdy se zlobíš. Kdy hodně pracuješ. Kdy jsi uhoněná. Kdy jsi klidná. Kdy venku běžíš po mokré silnici a raduješ se z rychlého pohybu… A spousta dalších záblesků.

Nemusíš je nijak hodnotit. Jen se na ně dívej.

Možná je tam některá, která tě láká víc než jiné. Která vibruje. Ke které tě to táhne. 

Zkus k ní vykročit a zaměřit se na ni. Dívej se na její okraje a nasávej esenci. Je ti příjemné, co vidíš a cítíš, otevírají se před tebou také další zážitky, které tahle budoucnost s sebou nese.

Za chvíli také začínáš vnímat, jak se do této budoucnosti tahle tvoje verze dostala. Jak sem přišla z toho bodu v čase, ve kterém jsi ty teď a který jsme na chvíli nechali za sebou.

Jaká dělala rozhodnutí, aby ji přivedla sem.

A tohle je ten klíč.

Není v tom, že si před sebe posadíme pár pěkných věcí, které bychom chtěli, a tvrdě se k nim snažíme dopracovat. Je v tom, že se podíváme na to, jakou verzi budoucnosti bychom chtěli žít, v jaké verzi budoucnosti ty pěkné věci nejsou něco maličkého a jen jaksi navíc za odměnu, až si je zasloužíme svým výkonem nebo užitečností pro ostatní, ale jsou naprostým základem, který je samozřejmý a „za to“, že prostě jenom jsme.

A potom děláme ta rozhodnutí, která nás k ní povedou.

Teď se můžeš vydat v myšlenkách zpět sem a tohle vědomí, toto setkání se svou novou identitou si můžeš vzít s sebou zpátky. Ještě nejsi “tam”, ale teď už víš:

• Jak může tvoje budoucnost vypadat
• Jak se rozhoduje ta tvoje verze, která ji žije.

Zbytek už je jen otázka času 🙂

Jednoduchost rozhodování

Byla další věcí, která mě překvapila.

Jakmile jsem si tohle v myšlenkách prošla, najednou mi bylo naprosto jasné, jak se rozhodnout ve věcech, kterých jsem dokola váhala a bádala. Nebo jak se mám zachovat v situaci, kdy jsem se předtím bála promluvit.

Neříkám, že to je jako přepnutí vypínače a od té chvíle půjde vše. Návyky a zvyky jsou mocné a třeba takových coping mechanismů (naučené jednání ve stresu) může být těžší se zbavit. Ale rozhodně to je daleko jednodušší než předtím.

Když se cítím zahlcená, jsem v napětí nebo cítím, že mi někdo překračuje hranice, tak si řeknu:

Co by teď udělala KT, která už žije svou budoucnost?

A hned vím. V naprosté většině případů to následně ani není zas tak těžké udělat.

Zkusíš to se mnou? 🙂

Dej mi vědět do komentářů, jestli to pro tebe bylo taky takové otevření očí jako pro mě.

Laskavé dny s dětmi a do příště pa,

KT z Mazli mě