Maminkám: Každý déšť jednou skončí

1. září

Pro mě osobně je to den narozenin a pro miliony dětí je to den, kdy po dlouhé době, nebo úplně poprvé, vykročí do školky nebo školy. A spolu s nimi i jejich rodiče.

Možná jsou pro vás první dny těžké. Loučení. Slzy v očích vašeho děťátka a možná i ve vašich. Pochybnosti o tom, jestli děláte dobře. Hledání rovnováhy mezi potřebami vašeho děťátka, vašimi i celé rodiny a společenským tlakem – ano, oblíbené „tak se to přece dělá“.

A tak si mnoho maminek v září namísto nadšení z nové životní etapy, na kterou jsou všichni připraveni a třeba trochu rozechvěle, ale vítají ji, po rozloučení spíše kouše ret, žmoulá kapesník plný slziček a v hlavě běží myšlenky:

„Co když to nezvládne?
A co když to nezvládnu já?
Je to ta správná cesta? Pro nás celkově? A v tuhle chvíli?“

I když se to možná teď nezdá, každý déšť jednou skončí.

Není nutné mít odpověď na všechno. Nemusíte mít všechna řešení hned první den, týden a dokonce ani měsíc. Pokud se rozhodnete jít cestou školky či školy, potom je dobré vědět, že adaptace na nový rytmus, prostředí a celkově nový život může trvat i déle – a je to v pořádku.

Je zcela normální, že jedno děťátko po týdnu nemá ani čas na rozloučení a běží si hrát s dětmi, a druhé maminku potřebuje u sebe daleko delší dobu. To důležité není čas, ale to, že nezůstanete stát ve slepé uličce.

Je totiž velký rozdíl mezi rezignací a přijetím.

Rezignace vs. přijetí

Rezignace je říkat si: „Tak to prostě je. Není mi dobře, není dobře ani mému děťátku, ale nic s tím nenaděláme. Musí si zvyknout, stejně bude muset chodit do školy a práce.“

Je to pasivní přístup, kterým se dobrovolně vzdáváme možnosti tvořit život pro sebe a svou rodinu tak, aby nám v něm bylo dobře.

Přijetí se na to dívá jinak: „Teď je to těžké. Ale věřím, že najdeme cestu – ať už změnou něčeho kolem nás nebo změnou uvnitř sebe. Dáme si měsíc, kdy to budeme zkoušet, budeme se ptát po možnostech, se zvídavostí naslouchat děťátku a hledat takové nastavení, které bude odpovídat jeho potřebám. A po měsíci společně vyhodnotíme, co chceme dělat dále.“

Tento aktivní pohled na situaci v sobě kromě zvídavosti a s jí přicházející lehkosti navíc nese i krásné poselství pro děti: nikdy nemusí zůstávat v něčem, co jim nevyhovuje, a vždy mají možnost volby, možnost něco změnit či upravit, aby jim bylo byť jen o fousek lépe. A potom zase. A znovu.

Nemusejí být obětí. Mohou být tvůrci své reality a svého života.

Rodinná rada

S končícím měsícem si můžete všichni společně jako rodina sednout a vyhodnotit, co funguje, co ne, jaký je progres. Je také pozoruhodné, jaké vhledy nám poskytnou i velmi malé děti, sourozenci – když mají prostor a dospělí jim otevřeně naslouchají. Vidí totiž věci, kterých si dospělí často v běhu všedních dnů ani nevšimnou.

Také je to ten správný čas pro zkoumání, jaké jsou další potenciální cesty. Když otevřeme oči a mysl všem možnostem, často s překvapením zjistíme, že paleta variant je nejen daleko pestrobarevnější, než jsme si mysleli.

A že třeba přímo ve svém okolí offline či online máme někoho, kdo onou pro nás zatím zcela neznámou cestou kráčí. Byl tedy v našich botách, může nás nasměrovat a poradit s dalšími kroky, pokud se cítíme nejistí. Určitě také bude mít v rukávu i pár tipů a triků, které pomohly jemu. Nebojte se ptát, hledat a zkoušet 🙂

To vše jednou pomine

Ano, i ten déšť, který se tváří, že se zdá nekonečný, do cesty chodí jedna jobovka za druhou a číslo školy či školky na displayi zvonícího telefonu háže člověka do lehké paniky, to vše má svůj konec.

Někdy je už jen v tom, že si dovolíme si říct:

„Stačí. Už nebudu vlečena událostmi.
Budu tvořit svůj svět pro sebe a své děti, aby nám v něm bylo dobře. Protože můžu, protože to dokážu a protože jsem sem nepřišla trpět, ale žít v lásce a radosti. Takový život nám krok za krokem vytvořím.“

A potom si najdeme fešný deštník a dobré gumáky. Klidná procházka v přírodě, inspirativní rozhovor s dalšími rodiči, kteří byli v našich botách a našli cestu ven, nebo třeba chvíle odfrknutí s naším guilty pleasure, to vše nám pomůže projít aktuálním počasím s větší jistotou.

Ať už to bude přeháňka, bouřka nebo hurikán.

Můj soukromý mráček

Pamatujete si dešťový mráček z animáků, který dotyčnému vytrvale plul nad hlavou a zařizoval individuální leč vytrvalou závlahu a případně i porci blesků navrch? V tu chvíli povídání o tom, jak čas není nepřítel, ale laskavý průvodce, může člověka poněkud rozladit.

Vyzkoušela jsem si to sama na sobě, když jsem právě před rokem po měsících práce vypouštěla do světa svou nevšední rodičovskou knihu s příběhem, jehož průběh určuje sám čtenář. Po prvních nadšených recenzích jsem se těšila na to, že mu už jen pomůžu se rozeběhnout mezi rodiče, ale po chvíli se můj život poskládal tak, že nezbylo než podnikání víceméně pustit k vodě.

Na týden, na měsíc, na skoro třičtvrtě roku.

I tenhle déšť už končí. Ne sám od sebe, ale právě tím aktivním rozhodnutím. A to bych nebyla já, abych si k tomu nevymyslela něco nového a nepřekročila dalšího svého bubáka – zveřejňování vlastních ilustrací.
​
🌱
​
Někdy tu správnou cestu najdeme hned, někdy později (a někdy ještě o nějaký čas navíc). A někdy jásáme, že “konečně to máme!” jenom aby přišel druhý den a všechno bylo jinak. Kdo zná bodýčka, ze kterých děti vyrůstají zásadně přes noc? 😄
​
Každopádně jedno je jisté – všechno, i to těžké, pomine. I když se to třeba v tuhle chvíli ještě nezdá.
​
Tak mi dejte do komentářů vědět, jaké byly vaše první školkové/školní dny, co jsou případně vaše “gumáky” a jestli jich bylo třeba.
​
🎨 A taky!
​
Jak s vámi ladí moje ilustrace? Líbilo by se vám, kdybych takto ilustrovala své příspěvky?