Maminkám: Pláč nemusíte jenom „přežít“. Laskavé opečování sebe i děťátka ve 3 krocích.

Zase pláče. Dneska po páté, a to je teprve dopoledne. Na noc se raději snažíte moc nemyslet. Rozumově chápete, že pláč je komunikace a nechcete ho potlačovat. Jenom už někdy nevíte, co dělat. Chcete děťátku pomoci. Chcete mít chvíli klidu. Chcete to zastavit.

Není vám v tom dobře? Dovolte mi vám pláč trochu překonotovat 🙂

Vedle „tradičního“ vnímání pláče vám nabízím jinou cestu: vnímat pláč jako projev důvěry děťátka k vám. V článku vám ukážu, jak posílit váš vzájemný vztah laskavým přijetím pláče a jak děťátko s láskou opečovat. I samu sebe, pokud jste jako dítě plakat dle svých potřeb nesměla.

Má smysl plakat?

Ano 🙂 Díky vylučování stresových hormonů v slzách a zároveň tvorbě hormonů „štěstí“ v těle pláč přináší okamžitou fyzickou i psychickou úlevu tomu, kdo pláče. Směrem ven k ostatním bytostem má ale ještě jeden důležitý význam: Přivolat pečující osobu, aby pomohla. Platí pro novorozeňátka, malé i starší děti.

Děťátko pláče, když má hlad, je mu teplo či zima, neví si rady nebo se bojí, cítí bolest těla či duše i v mnoha dalších případech.

V tuhle chvíli už začínáme na pláč koukat jinak. Rázem to není vyřvávání, hysterčení a brekot. Je to volání o pomoc. Není to negativní hodnocení našich rodičovských schopností. Jeho úkolem není nás vydeptat nebo si něco vydupat, ale připoutat naši pozornost k dané situaci, abychom se jí plně věnovali.

Pláč je…

Pláč jako projev důvěry

To, že naše dítě za námi běží se svým trápením, je projev lásky. Vkládá v nás důvěru, že mu s danou situací pomůžeme. Důvěru v naši schopnost to dokázat i v naši lásku, která nás povede k tomu, abychom to udělali. Zcela oproti široce rozšířenému vnitřnímu přesvědčení to není nálepka jsem „špatná máma“. Je to upřímné ocenění.

Když před námi děťátko pláče, dává najevo, že náš vztah je otevřený. Ukazuje tím, že nemusí potlačovat sebe, své prožívání a projevování kvůli obavě z toho, abychom se nenaštvali, nezačali ho ponižovat nebo ho úplně odmítli. Věří, že ho podpoříme a opečujeme, aby mohlo zase zkoumat svět. Proto za námi jde.

Ale co mám dělat?

Možná vám teď běží hlavou: „No jo, to zní super, už si teda nemyslím, že slzy jsou důkaz mojí neschopnosti nebo toho, že mám „náročné dítě“. Ale když ono je to padesátkrát za den. Jak to mám zvládat?!“

Změnila jste pohled na pláč jako takový a s tím nevyhnutelně přichází i nové možnosti toho, jak na pláč reagovat. Jak ho přijmout jako komunikaci s velkým pozitivním nábojem.

Než vykročíme: Přijímající mindset

Přijměte pláč svého dítěte jako projev lásky a důvěry ve vás. Přijměte sebe ve své aktuální podobě i s nelaskavou automatickou vnitřní reakcí. Nejste špatná, protože ve vás pláč probouzí nepříjemné emoce.

Vztek a podráždění není reakce na pláč, se kterou jste se narodila. Vznikla situacemi v životě, kdy jste vy sama plakat nesměla. Nemusíte si ji ponechávat, ale nezbavíte se jí mrknutím oka. O tom zase v jiném článku. Co si ale vybrat můžete vždy, je vaše reakce vnější, k děťátku. Začíná přijetím sebe, děťátka i situace tak, jak je.

Ano, mé dítě pláče. Ano, jsem naštvaná. Ale budu reagovat láskou a přijetím. Pro nás oba.

Laskavým opečováním děťátka před vámi opečujete i to v sobě, malou Kačenku, Lucinku, Haničku. Ukážete jí, že je v pořádku plakat. S každým laskavým přijetím budete tuhle reakci posilovat, až z ní bude jediná, která vás napadne.

Krok 1: Jsem tu s tebou

Přijměte své dítě bez odsuzování nebo podmínek na to, jaké má být a jak se má projevovat. Při zahlcení emocemi není možné povídat a domlouvat se. To jde až později. Stačí si k děťátku dřepnout nebo ho vzít do náruče, pokud chce, a jednoduše říct:

Jsem tu s tebou. Nejsi na to sám. Je v pořádku, že pláčeš.

Dál nemusíte říkat nic. Úplně stačí jen sedět spolu a nechat dítě vyplakat tak dlouho a tak silně, jak potřebuje.

Krok 2: Copak se stalo?

Jakmile opadne největší pláč, můžeme se začít ptát. Ne říkat, co se dělo podle nás, ale ptát se – co se stalo? Jaké to pro tebe bylo? Jak ses cítil? V praxi jednoduše:

Copak se stalo? (Hapal! Bolí!) Aha, ty ses bouchnul a teď tě to bolí? (Jo!)

Dáváte najevo zájem o své dítě a jeho vnímání situace. O to, jak se cítí. Spojujete vaše světy.

Navíc obloukem obcházíte slepou ulici „rodič mi nerozumí“. Víte, jestli pláče, protože mu chlapeček na písku vytrhl z ruky bagr, nebo proto, že mu přitom skřípl prst mezi lžíci bagru a kolo? Nevíte. Ale máte po ruce krásný laskavý způsob, jak to zjistit. Zeptejte se.

Krok 3: Jak ti můžu pomoci?

Všichni pro své děti chceme jen to nejlepší. Je ale důležité si uvědomit, že bez ohledu na věk jen člověk sám za sebe může vyhodnotit, co pro něj samotného je v aktuální chvíli pomoc

Vám by třeba při bolesti pomohlo, kdyby vás někdo hladil a utěšoval. Vaše děťátko to může iritovat a chce chvíli v tichu pevně objímat a pak ránu společně prozkoumat. Nedorozumění nasnadě, ale ne z důvodu, že by potřeby jednoho nebo druhého byly špatné. Proto, že ten, kdo šel pomáhat, se nezeptal, co ten druhý potřebuje.

Tedy i zde: nepřikazujte („Teď uděláme tohle, jo, a bude ti líp.“) Ptejte se:

Co by ti teď pomohlo? Co teď potřebuješ?

Tím předáváte svému dítěti kompetence vyhodnotit, jak se teď cítí a také co potřebuje, aby mu bylo lépe. Ukazujete mu, že vy stojíte za ním, důvěřujete jeho vnímání, pomůžete mu, ale nebudete mu diktovat, co mu má pomoci.

Občas slýchám od maminek:

Já to neumím. Já to nedokážu.

Je úplně v pořádku, že to zatím neumíte. Že je to nové a nejde to. Vy jste v pořádku. Nejste špatná máma. Jak to vím? Jste tady a hledáte řešení. Takové, abyste nekřičela, nebyla protivná a ponižující. Hledáte cestu, jak na to, abyste svoje plačící mládě utěšila laskavě i v těžké chvíli. I až začne plakat jako na lesy na návštěvě u tchyně a na vás začnou padat významné pohledy

Dokážete to. Možná ne hned u stolu na nedělním obědě, ale postupně krok za krokem. S každým pláčem, který laskavě opečujete, se postupně změní i to, co vám s pláčem dítěte naskočí. Ze vzteku na sebe a na dítě bude láska k vám oběma.

Kudy tedy do toho?

Pomoc a přijetí pláče může být jedním z vašich prvních kroků k láskyplnému vztahu k dětem i k sobě. Nedávejte si ale za cíl ihned reagovat kompletně laskavě, pokud je to něco, co je pro vás úplně nové.

Hledejte svou cestu, jak popsané kroky zařadit postupně. Začněte třeba tím, že až bude příště vaše děťátko plakat, nebudete jednat podle své nelaskavé automatické reakce. Zastavte se. Zhluboka se nadechněte a pomalu vydechněte. Podívejte se na pláč vašeho děťátka jako na žádost o pomoc v těžké chvíli. Prosbu pronášenou s láskou a neochvějnou vírou v to, že jste to vy, kdo pomůže.

Pak ho obejměte a řekněte jemu i sobě:

Jsem s tebou. Miluju tě. Zvládneme to spolu.

Vaše KT z Mazli mě

P. S. Článek se stejným tématem ve verzi pro tatínky fandy do programování najdete na Tatínkům: Pláč je raisování výjimky. A kdyby vás zajímalo, k čemu je užitečné, že články na Mazli Mě mají dvě verze, koukněte na stránku Proč dvě verze článků.