Maminkám: Chcete být základním kamenem pro rodinu? Začněte u oblázků.

Když byl syn miminko, seděla jsem opřená o stěnu a brečela. Zdaleka ne poprvé. Byli jsme na naší první rodinné dovolené a nic nebylo, jak jsem si to představovala. Radost z nového života nám už půl roku kalily zdravotní problémy děťátka, každodenní mnohahodinové nepříjemné cvičení (jestli vás napadla Vojtovka, tak ta to nebyla), hledání nových způsobů léčby, protichůdné názory odborníků, výhled na operace, které ani nemusí pomoci.

Byla jsem bez sebe vděčností za to, že synova diagnóza není fatální. Děkovala jsem všem silám, že zkušenost, kterou procházíme, nezahrnuje ztrátu děťátka. Ale stejně jsem byla zoufalá z obav o jeho budoucnost.

Okolí mělo spoustu rad a vstupů

Přicházel návrh: Dejte nám ho, my vám ho pohlídáme. Ale já nepotřebovala, aby moje miminko šlo ode mě pryč. Nepotřebovala jsem si „odpočinout“. Věděla jsem, že to správné místo pro něj je u mě, u jeho maminky.

Co jsem potřebovala, bylo ukázat cestu ke své síle, o které jsem věděla, že uvnitř mě je, ale ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem se k ní nemohla dostat. Zavazely mi pocity nedostatečnosti, strach, že špatným rozhodnutím synovi ublížím, i přejaté přesvědčení, že jenom někdo jiný ví, co je pro mě a mé dítě ta správná cesta.

Toužila jsem být pevným bodem v životě svého syna

Teď, když je maličký, rozhodovat o jeho zdraví. Ale rozhodovat z lásky a víry v krásné zítřky, ať život přinese cokoliv. Ne ze strachu. Tvořit mu bezpečný prostor v takovém rozsahu, jaký bude v dané chvíli potřebovat. Neohlížet se na to, co o tom soudí ostatní. Brát jako primární metriku to, co o tom soudí on sám a já.

Chtěla jsem být maminkou, se kterou se bude moci dělit o radosti a nové zkušenosti, a také sdílet trápení bez obav z toho, že přijdou soudy nebo rady jak lépe a radostněji. Aby očekával a dostal zájem o jeho prožívání, názor, přání i sny. O to, kdo je. Ne tlačení k tomu, aby byl někým jiným.

Někdy člověk potřebuje změnit místo fyzicky, aby došel poznání ve své duši. A na té podlaze chalupy v lesích východních Čech mi to docvaklo.

Nemůžu pro něj být něčím, co neznám sama za sebe.

Možná to máte podobně. Možná vaši rodiče, ti jejich a tak dále, kdysi byli ve stejné situaci a třeba také tento pocit neznali. Nemohli ho předat generacím, které měly teprve přijít, ze své osobní zkušenosti. To je fajn si uvědomit, když se člověk (ať je mu 20, 40 nebo 80) vyvzteká nad nespravedlností světa a jak „by to mělo být“.

Každý děláme ve všech oblastech života to nejlepší, co umíme. Dokud se to nenaučíme dělat lépe. Pak to děláme lépe. Tímhle úhlem pohledu si otevřeme dveře ke smíření a přijetí, se kterými se dýchá daleko lehčeji než s křivdou a naštváním. A také k cestě dál:

Pokud teď nevím, jak pro sebe být pevnou oporou, neznamená to, že to nepůjde nikdy. Znamená to jenom to, že jsem na to zatím nepřišla.

S touhle myšlenkou přišlo i další poznání a můj slib sobě. Co jsem si slíbila na dřevěné podlaze, než jsem otřela slzy a seběhla na zahradu za synem a manželem?

Tu sílu mám v sobě, jen si k ní potřebuju najít cestu. Budu základním kamenem sama pro sebe, abych jím mohla být i pro svou rodinu.

Jak to udělat prakticky? Vlastně velmi jednoduše 🙂 Jakmile jsem se tomu otevřela, odpovědi začaly přicházet samy. V dalších měsících a letech i moudří lidé, od kterých jsem se mohla naučit zase o kousek více.

Díky tomu všemu po kouscích skládat ten svůj úhelný kámen a z něj udělat pevný základ laskavého domova. Zdá se vám, že je to hodně práce? Je, ale stojí za to 🙂

Navíc se už od prvního kroku po téhle cestě můžete těšit z plodů vašeho snažení. Nemusíte čekat na to, až z těch malých oblázků postavíte celého toho vašeho obra.

Ten poroste tak nějak sám od sebe, ani nebudete vědět jak.

A jenom při pohledu zpět uvidíte, jak do sebe ty jednotlivé kousky zapadají.

Vaše KT z Mazli mě